#0009 Poprvé jsem vzala stopařku

Ne, k tomu jsem, řekla bych, nebyla vychovaná.
Chci věci dělat jinak.
Představa asi je, že každý, kdo stopuje, je chladnokrevný hrdlořez. Samozřejmě riziko je, je to přeci cizí člověk. Ale rozhodla jsem se, že nechci podporovat způsob, jakým funguje společnost teď. A to takový, že ignorujeme cizí lidi a jejich problémy. Možná dokonce nám přináší potěšení, že cizí lidi mají problémy. Ale přijde nám normální nic s nimi nedělat. Ano, nemám miliony na to, abych založila charitu, ale myslím, že každý může občas udělat něco malého. Jen aby třeba někomu zlepšil den. Tím, že v městské hromadné dopravě se budeme vyhýbat pohledem, se určitě nic nezmění.

Lidé se více uzavírají a "osamostatňují". Mnohdy se už ani nezajímají, kdo jsou třeba jejich vlastní sousedé. Přestože naše společnost není zrovna podle mých představ, chci být její součástí a ne někde na okraji. Nerada bych podporovala nesmyslný strach z cizích lidí, který se potom dál šíří.
Nebudu z toho dělat nějaké haló. Ano, pokud někdy pojedu autem a uvidím někoho stopovat, dost pravděpodobně zastavím. A dost pravděpodobně neskončím zamordovaná.
Taky přeci jednou možná budu potřebovat, aby mi někdo pomohl.
Zamyslete se třeba nad tou naprostou ignorací, když třeba občas někdo má zdravotní problémy a sekne to s ním na ulici, a lidi okolo chodí jakoby nic, protože automaticky předpokládají, že je to nějaký bezďák nebo feťák a těm se přeci nepomáhá.

Jen malé nepodstatné zamyšlení.
Chci věci dělat jinak.
Chci moct žít sama se sebou a i s ostatními lidmi.
Chci nějaký svůj klid (a možná mi ho třeba jóga přinese)
Chci neodsuzovat společnost, když je to tak pokrytecké, když jsem přeci taky součástí...

Vaše Špenátka