Krok č. 1 - Vím, co chci

Konec s MAMON (nezřízená touha po majetku).

Většina z nás to zná. Věci všude. A dokolečka se marně snažíme vytvořit pořádek, zatímco už ale jinde vzniká nepořádek. A ano, já to přisuzuji množství věcí. Jsem docela pedant na pořádek (v něčem až chorobně), ale potom jsem schopná i nějak rezignovat, když v těch kupách věcí ten pořádek nejde udržovat. A dle mého názoru je hrozně důležité uvědomit si pár základních věcí a ulehčit si jimi život.

Vím, co chci?
Chci život jednodušší, spořádanější a smysluplnější. Nechci lpět na věcech.
Krokem číslo 1 je opravdu vědět, zda do toho jít. Zda to nebude natolik nepříjemné, že to nakonec nebude mít ty pozitivní účinky. Každý na to určitě není a nejde do toho nikoho nutit.

Pár otázek, co se týče už samotných věcí:
(jen obecně)

"Používám tu věc vůbec?" Od toho přeci věci jsou. A nastal čas si uvědomit, že my jsme pány svých věcí a ne naopak. A potom se třeba vyhneme tomu nekonečnému vyndávání věcí z poličky, utření prachu, narovnání zpátky - samozřejmě u používaných věcí je to normální, ale proč to dělat u zbytečností?
"A když ano, jak často? Nevyplatí se mi víc si to občas někde půjčit?" Musím skladovat něco, protože to jednou budu potřebovat a použiju to? Opravdu... jednou?
"Potřebuju toho tolik?" Žijete sami nebo ve dvou lidech... a máte nádobí jako pro celou hospodu? To byl teď náš poslední problém. A od takových věcí začínají problémy - pokud máte téměř neomezeně nádobí, nic vás netlačí ho mýt, protože si přece můžete vzít nové čisté a potom už vznikají takové kupy, že se vám to opravdu nechce mýt a vlastně je to docela nepříjemné. Ale proč tolik nádobí uchovávat? Podobně tak s oblečením a dalšími věcmi, ale tomu se budu věnovat jednotlivě.
"Má to opravdu takovou citovou hodnotu, jakou tomu přikládám?" To je snad nejtěžší otázka a nejtěžší krok pro mě. Každá věc, nebo alespoň téměř každá, vypráví nějaký příběh, obzvlášť jestli je to něco, co jsme si nepořídili sami. Jenže pokud to člověk nepřekoná, končí potom v takovém tom přeplněném panelákovém bytě s výstavkami a kýčovitými krámy namačkanými vedle sebe a nakonec z nich jen utírá prach. Je těžké určit si, co jsou dárky, které opravdu vyhodit nechcete a dárky, které třeba v tu chvíli udělaly radost, ale možná poslouží lépe někomu jinému nebo vám přináší víc starostí než radostí.

Mým cílem je mít opravdu jen potřebné věci, které ještě ideálně přinášejí radost. A v mojí představě už vidím ten dokonalej obývák s parketama/linem/plovoučkou (cokoli, co nebude koberec - protože koberec je zlo) kde je gauč... a plno místa na zemi. Žádný přebytečný nábytek... Místo. Místo, kde se dá něco dělat. Ale do té doby to bude ještě hodně kroků.

Je to ohromná změna, vždycky jsem byla spíše naopak sběračka. Nikdy jsem neměla nouzi o věci. Ale těžko říct, jestli je to vůbec pozitivní. Jestli si věcmi člověk jen nepřitíží.

Nevím, co přesně byl impuls. Ale je to asi pochopitelné, když žijeme v době, kdy lidi tráví velkou část dne chlubením se tím, co mají, nebo co zrovna dělají. Ano, můžete to brát tak, že tak funguje i můj blog, a že jsem pokrytec. Ale to není zrovna, co mám na mysli. Podporujeme značky, co používají levný materiál a levnou pracovní sílu. Nezajímáme se o to, co koupě předmětu vlastně podporuje. Pak jen jak podprahová reklama v nás vyvolávají příspěvky na instagramu, že jde vlastně o něco, co hrozně musíme mít. A já už docela začínám cítit... ne, nepotřebuju nové věci. (Bohužel knihy potřebuju neustále! To je takový moje cheat místo. Myslím, že zvládnu neutrácet za kosmetiku, za oblečení, za jídlo v restauraci atd., ale knížky potřebuju) Nechci věci ani shromažďovat. Jsem ráda, když někdo bude chtít věci, které já už nechci a využije je. (Začínám dávat tyto nepotřebné věci na letgo pouze za odvoz, pokud nejde o něco, co mi přijde, že by ještě někdo mohl vzít i za pár korun)

Můj první krok byl zrušení facebooku, abych mohla fungovat v životě tak, jak já chci. A abych nesledovala zbytečnosti. A netrávila čas zbytečnostmi. A postupně od té doby nacházím víc možností, co a jak dělat. A ano, mám šicí koutek, kterej momentálně není vzor pořádku. A ano, tam se ty věci trošku kupí... jenže z těch ve výsledku něco je, a to nakonec taky putuje pryč. (A ano, babička vypadala z kapsičky ode mě nadšená a přede mnou si do ní přendala kosmetiku a starou letitou kupovanou vyhodila... to opravdu potěší!!!)

Vaše Špenátka